kamenictví, stavební práce, pískování - Prachatice

Poselství kamene

Na našich návštěvách kamenických, stavebních, prodejních i restaurátorských firem se řeč samozřejmě netočí jen kolem kamene. Podobné to bylo i na návštěvě u pana Richarda Vondráška ve Lčovicích, malebné obci mezi Volyní a Čkyní. Nejdříve ze všeho jsme probrali společné lásky: Šumavu, toulky přírodou, turistické trasy, významné vrchy, keltská hradiště i středověké hrady, jichž je v jihozápadních Čechách rozeseto víc než dost. Pak jsme se ale přece jen dostali ke kamenické profesi.

Pane Vondrášku, jak jste se vlastně dostal k přírodnímu kameni?

Já nosil kameny na zahradu dřív, než mi bylo deset. Babička sice trochu protestovala, že nosím do baráku skálu, ale jinak mé zálibě nikdo nebránil. To byla ovšem jen předehra. Skutečný příběh začal až jedním starým pánem,který byl mým druhým otcem,učitelem a zkušeným kameníkem, který žil v obci Záhoří na Prachaticku. Bylo mi šestnáct, když mě začala fascinovat jeho práce, kterou jsem pozoroval přes plot mích prarodičů. Kde opracovával kámen sousedům v obci Budilov.. Jednoho dne jsem mu na popud dědy začal pomáhat a moje návštěvy v jeho kamenické dílně pak trvaly sedm let. Začátky souvisely s dělením kamenů. Starý pán se na mě chvilku díval, pak mi půjčil majzlík s paličkou a zadal první úkol – rozdělení kamene pomocí klínu. Takových úkolů jsem v dalších letech dostal bezpočet, přitom šlo často o kameny velikosti stolu, které překážely zemědělcům v polních pracích. Musel jsem se samozřejmě naučit číst léta a rozštípnout kámen přesně a čistě jako na štípačce. Kámen mě uchvátil natolik, že jsem po smrti starého pána odešel do kamenické dílny v Českých Budějovicích a protože jsem byl i vyučený zedník, v roce 1998 jsem nastoupil dráhu soukromníka zabývajícího se kamenickou a stavební činností.

Už při pouhém pohledu na mapu člověka upoutá neuvěřitelná hustota církevních památek ve zdejším kraji v povodí řeky Volyňky – od Volyně až po Vimperk. Projevuje se to na vašich zakázkách?

Podílíme se na restaurování především drobných památek – křížků a božích muk, a to včetně jejich litinových nebo kovových částí – těch se týká především pískování. Nedávno jsme renovovali tři křížky v okolí obce Dřešín na Česticku. V jednom případě jsme doplňovali kamennou niku nad jakýmsi menhirem, který jediný z původní památky zbyl. Další dva kříže jsme repasovali. Mnohé takové zásahy jsme vykonali v okolí Čkyně; jinou zakázkou byly práce na křížové cestě ve Vimperku, které se uskutečnily již koncem 90. let. Dodali jsme na ni tři nové žulové sloupy kruhového průřezu a provedli montáž dřevěných nik, které zhotovil mistr řezbář ze šumavské obce Borová Lada.

Čekají vás další podobné práce?

V závislosti na toku financí do pokladny obce Nicov nás čeká postupné restaurování šestnácti tamních křížků. V obci nás už znají, protože jsme tam před časem restaurovali a doplňovali kamenný pomník obětem první světové války z řad původních německých obyvatel. Podle historické fotografie jsme na něj dosazovali osm kamenných koulí a kamenný kříž, který nahradil původní orlici.

Dušičky jsou už pár týdnů za námi. Pojďme se přesto podívat na pomníky, na oblíbené kameny zdejší obyvatel a na letitý zápas mezi umělým a přírodním kamenem…

Ve zdejším regionu jdou nejvíc na odbyt leštěné pomníkové desky, dovezené převážně z Itálie – Bianco Tarn, Nero Impala, občas žula Paradiso. Ta se ale víc žádá na malé urnové pomníky, stejně jako další barevné přírodní kameny. Urnových pomníků ovšem ročně nevyrobíme a nenamontujeme víc než deset. O to víc je oprav a repasí. Pokud jde o teraco, ještě před pár lety bylo v poměrně velké oblibě, zatímco dnes lidé většinou žádají něco kvalitnějšího. Letos jsme například z teraca vyrobili jen tři krycí desky. Teraco se někdy nahrazuje čínskou žulou, ovšem nikdo neví, co takový kámen v budoucnu udělá, především vzhledem k jeho značné nasákavosti. Už dnes mnohé práce z čínské žuly na hřbitovech černají. Takový problém se u jiných dovozových žul nebo u žul českých vůbec nevyskytuje.

Zmínil jste české žuly. Je o ně zájem?

České žuly zákazníkům doporučuji, protože na tom nejsou ani cenově nijak špatně a jejich vlastnosti i podmínky dodání jsou vynikající. Nejčastěji jezdívám do lomu Slatina, kde mám možnost prohlédnout si v klidu tamní kámen a případně si ho rovnou vybrat. Uplatňuje se čas od času jak na pomníkové díly, tak třeba na obklady soklů.

V čem vidíte největší výhody spojení kamenické a stavební profese?

Takové spojení skutečně přináší nejednu výhodu. Jako vyučený zedník s kamenickou praxí vím, co kámen unese, jak vyřešit kamenný překlad nad oknem nebo nad dveřmi, jaké základy vyžaduje těžký kamenný prvek a podobně. Výhodu pro zákazníka přináší i komplexnost našich prací. Například na rekonstrukci hrobky barona Dlauhoweského v Česticích zadavatel ocenil, že vyřešíme všechno najednou a on nemusí shánět na každou práci jinou firmu.

Podle obrazové dokumentace, kterou jsem u vás viděl, ovšem za vaši největší specialitu považuji krbové nebo opěrné systémy z haklíkového nebo kyklopského zdiva…

Není samozřejmě kameník jako kameník. Někdo se zaměřuje výhradně na výrobu a montáž řezaných a leštěných kamenných dlažeb a obkladů, kuchyňských desek a podobně – a těžko po něm můžete chtít stavbu z haklíkového zdiva. Tato část kameníků nepřijde prakticky s prejskačem nebo špičákem do kontaktu. Sekaný kámen se starou českou tradicí mají sice lidé rádi, ale málokdo z mladší kamenické generace se jím zabývá. Mezery v nabídce ovšem okamžitě využili ti, kteří vrhli na trh nejrůznější imitace tradičního zdiva z plastů a dalších umělých hmot. Kámen je ovšem kámen. Precizně provedené dílo z kamene přečká tisíciletí, zatímco do plastové zdi nabourá auto a musíte ji celou vyměnit.

Je vidět, že kámen a vůbec příroda jako taková jsou vám blízké. Kyklopské zdivo působí přírodním dojmem a lidem možná připomíná staré časy, kdy v kontaktu s kamenem žili daleko bezprostředněji…

Když se kámen opracovává s láskou, chutí a zaujetím, tak se to na výsledku okamžitě pozná, stejně jako skutečnost, že je člověku blízká příroda. Sám se pohybuji v přírodě kdykoliv, kdy mi to čas dovolí, pozoruji tvary skalních útvarů a snažím se poučit. Moje zeď musí mít proto převahu kamene na úkor spár – a ne naopak, jak často člověk vidí kolem sebe. Zeď se totiž nesmí stavět bezmyšlenkovitě a přírodní kámen v ní musí mít převahu. Pak může nabíjet energií, jak to o našich zdech tvrdí někteří zákazníci. Může pak sdělit přírodní poselství, které měl její tvůrce na mysli: Poselství kamene.

K tomu není co dodat, jen poděkovat za rozhovor.

Připravil Jiří Blahota